Patrície
“Již třetí den si projíždím fotky od Káti. Je to pro mě těžký se na ně/sebe koukat. Ikdyž jsou jako vždy skvělé, upřímné a opravdové. Vím, že se moje tělo během posledních pár let zvětšilo. Hledám stále důvod proč... a jak se vrátit zpátky do stejného hubenějšího stavu. Ikdyž vím, že v té mojí hubenější verzi jsem svému tělu ubližovala. Odmítala jsem jíst. Hodně jsem pila alkohol, pracovala a po večerech tančila. Málo spala. Ale i tak .. Furt to neumím přijmout. Jako kdybych byla před pár lety lepším člověkem? Ale ten stejný pocit, že jsem velká, ten tu byl vždy se mnou, ikdyž jsem měla o těch 15 kilo míň. Je to proste v hlavě ... Ve většině dnů to neřeším. Mám se vlastně i ráda. Vědomě vím, že se mému tělu snažím dávat ty nejlepší živiny, i přes občasné selhávaní, (protože #iloveicecream a #ilovefood) ale taky se nenutím do diet. Přijdou mi padlé na hlavu, pokud do nich jdete za účelem shodit kila, nemyslím ty ze zdravotních důvodu. Ale každý, hlavně asi každá ...si minimálně jednou za život nějakou tu dietku zkusila. Že?”
Patrície
“Tělo. Jedna část celku. To co jde vidět.. každý den se, se svým tělem probouzíš. A pak vidíš sám sebe ve všech zrcadlech v bytě a v odrazech obchodů. Ale občas se vidíš v odraze projíždějící tramvaje a nečekáš to. Není to totiž ten pohled co víš, že přijde, ten na který se můžeš připravit. Ale ten reálný v danou chvíli. Pata s mastnými vlasy, rohlíkem u pusy a povoleným břichem. Žádná nastavená selfie. A já se pak ptám sama sebe... vážně tohle vidí všichni co potkám? Tohle jsem teda já? Úplně si jako malá pamatuji, když jsme se ve školce učili básničku. Hlava. Ramena. Kolena. Palce. Části těla. Kdo se vám koukne na palce? Těch pár co mají feet fatish jako já nepočítám. Podle palců a ramen si prostě asi svého přítele či přítelkyni nevybereš. Každopádně jsem moc ráda, že je mám. Stejně jako hlavu. Haha. Ale to už se zase dostáváme někam jinam... Hlavní co jsem chtěla říct je, že Kačenka umí člověka zachytit svýma očima, tak jak je vnímá ona. A já se díky ní najednou vidím taky jinak... jinak než každý den v zrcadle. Ikdyz vím, že jsem to pořád já. Ani hezčí, ani ošklivější, ani taková ani maková, i přes to se na sebe díky jejím fotkám dokážu koukat svým nekritickým pohledem. Protože ta holka na fotce se sluníčkem v obličeji... je ta stejná, co se občas vzbudí s pupinkem uprostřed čela a blbou náladou. A já si tímto focením zase připomněla, že se nenechám sama sebou definovat pouze těmi střípky nečekaných pohledů z odrazů v tramvaji. ”
Andy
“Focení s Káťou pro mě byla velká výzva. Miluju její tvorbu a to, jak se dívá na ženské tělo, je pro mě velmi inspirující . Když jsem si však představila, že bych se sama měla odhalit, tak jsem se vyděsila. Trvalo mi 2 roky, než jsem sebrala odvahu a překonala svoje úzkosti a obavy z toho, že se fotky nepovedou, tak jak bych chtěla. Respektive, že nebudu dokonalá. Od dětství totiž poslouchám slova jako "nažer se" , "vypadáš jak z Dachau" , "neměla bys nosit tolik černou, protože zeštihluje", "jíš vůbec něco?", "nemáš anorexii?" a já se v létě bála obléct i šaty, aby na mě lidi nekoukali. Zpětně si říkám - proč tohle všechno? Moc bych chtěla poděkovat Kátě, že mi dala příležitost překonat samu sebe a vytvořit mi krásnou vzpomínku na svoje tělo. Mám se ráda a děkuju i svému přítelovi Andrejovi, že mě má rád takovou jaká jsem 🖤”
Eliška - Projekt Propojení
“Jak vidím sebe sama? Jak mě vidí okolí? Lze vnější pohled oddělit od toho vnitřního a naopak? Vidí ve mně okolí ženu, holku? A koho vidím já? Vidím se každý den – v zrcadlech, v odrazech, na fotkách, v pohledech druhých. Vidím se v zrcadle svýma očima, nebo pohledem druhých? Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc jsem přesvědčená, že samu sebe vidím nejlíp bez vnějšího obrazu. Moje ruce a nohy jsou pro mě mnohem víc fyzicky „já“, než moje tvář, kterou vidím vždy jen zprostředkovaně, v odrazu. Vnímám, jak se naše tváře staly společenskými obrazy toho, kdo jsme, jak naše tváře určují, jak jsme druhými vnímáni. Jak ale vnímáme sami sebe? Jak vnímáme naše tělo ve vztahu k tomu, kdo jsme a kým se cítíme být? Možná paradoxně moje tvář odpovídá mému vlastnímu obrazu sebe samé úplně nejmíň ze všech částí svého těla. Nevidím ji. Často nevidím ani zbytek svého těla. Velká část toho, jak se vidím, je utvářena mým nemateriálním tělem - mými vzpomínkami, myšlením, představami. Možná nejčastěji vidím samu sebe skrze svoje myšlenky. Vidím i nevidím, fyzicky a mentálně. Další část toho, jak se vidím, utváří už odmala pohledy druhých. Vyžádané i nevyžádané komentáře, chtěné i nechtěné pohledy a hodnocení, které se roky a roky otiskují do mých myšlenek a představ o tom, jaká jsem nebo bych měla být. Teprve v poslední době se, i díky terapiím, učím vidět samu sebe takovou, jaká jsem, nebo alespoň takovou, jakou se cítím být. Učím se to ne skrze vnější, ale skrze vnitřní zrak a poznávání vnitřních obrazů sebe samé. Někdy mi pomáhá zavřít oči, abych se dokázala skutečně uvidět. ”
Anička
“Ženské tělo je příroda. Je krásné a mění se. Když jsem viděla bříško své kolegyně, byla jsem tak zaražená z toho, jak je krásná... a ona se styděla. Dvě děti na jejím těle zanechaly nenávratné stopy... strie, povislá kůže..., které přeci ukazují ženskou sílu. Každá za sebou máme cestu, příběh, který je do nás vrytý a někdy i viditelně. Nestyďme se za svou cestu a tím i za svou sílu.”
Barbora
“Konečně se vidím!”
Michelle
“Ty jsi mě vyfotila tak, jako bys mě snad znala roky! Neuvěřitelný. ✨Nemluvě o tom, jak krásně zachytíš ženskou energii😊”